S láskou k Bellydance Evolution 2: Očekávané pokračování… s nečekaným koncem a 6 vhledů, které stojí za zamyšlení

V minulém článku jsem mluvila o své první zkušenosti s americkou taneční skupinou Bellydance Evolution. Celý článek končil cestou ve vlaku, když jsem se vracela z turné v České republice a Slovinsku a přála jsem si, ať to nikdy neskončí. Další plánované turné bylo za tři měsíce na Taiwanu a já jsem měla jasný další cíl.

Možná tě překvapí, že dnešní článek nebude o turné na Taiwanu, ale o něčem mnohem větším a hlubším. Nebudu ale předbíhat. Půjdeme pěkně popořadě.

Když si něco dám za cíl, je to jasná věc. Po návratu z prvního turné jsem na sobě pracovala a čekala jsem, až se otevřou přihlášky na turné na Taiwanu. Tentokrát jsem nečekala na poslední chvíli a posílená zkušeností jsem jednala a doufala v nejlepší.

A povedlo se! Vybrali mě na další turné na druhý konec světa! Měla jsem tancovat na jiné pozici a dokonce i jiné choreografie. Bylo fajn rozšířit si obzory a naučit se další kousek z celé show.

Kromě mě vybrali ještě jednu Češku, která se účastnila turné v České republice a Slovinsku. Díky tomuto výletu jsme se staly opravdovými kamarádkami a jsme v kontaktu dodnes. Největší část tvořily tanečnice z Asie, ale byly tam i ženy z různých koutů světa.

Byl to velký zážitek. Mé první velké cestování. Poprvé sama. Poprvé tak daleko. Zažili jsme toho spoustu. Ráda vzpomínám na naše výlety, taiwanský food market, cestování místní dopravou a také samozřejmě tréninky a show. Tentokrát jsem si to ale více užila, protože jsem cítila méně tlaku a stresu.

Nejdůležitější, co se tam ale odehrálo, byl rozhovor s Lauren, která hrála hlavní roli Alenky. Vyprávěla nám, že Bellydance Evolution jedná už delší dobu s Čínou a plánují tam tříměsíční turné. Chtěli by, abychom tam s nimi jeli i já i má kamarádka.

Srdce se mi málem zastavilo. Tohle by byl úplně jiný level tancování a splněný sen!

Po návratu z Taiwanu toto téma viselo ve vzduchu a viselo tam dlouho. Řešily se neustále různé podrobnosti a změny, vše se odkládalo, až to dokonce vypadalo, že se turné neuskuteční. A pak přišel email – JEDEME NA 10 TÝDNŮ DO ČÍNY!!!

Sešli se tanečnice a tanečníci z celého světa. Z České republiky jsme jeli tři: já, má kamarádka z Taiwanu a má spolubydlící z Prahy z prvního turné. Od té chvíle už šlo všechno velice rychle. Doladit pozice, doučit další choreografie, zkontrolovat pas, vyplnit obrovskou hromadu papírů, sbalit se, vyřešit, kdo za mě bude učit a vystupovat, kdo obslouží mé klienty a jak se v Číně připojím na internet a sociální sítě – a víza!

Proboha, víza… To nebyla zrovna legrace. Čínská ambasáda je pouze v Praze. Mají otevřeno doslova pár hodin a koho nestihnou v tento čas odbavit, tak má bohužel smůlu. My jsme měli jeden jediný pokus, protože jsme všechny potřebné dokumenty dostali z Ameriky až na poslední chvíli.

Toto mohlo celý sen ve vteřině zničit. Od rána jsme tam seděli a čekali v nekonečné frontě. Skoro až na konci otevíračky nás všechny tři vzali a dostali jsme povolení. Takže – JEDEME DO ČÍNY!

Turné bylo na 10 týdnů. Všichni jsme se potkali v Pekingu, kde jsme měli první společné tréninky, abychom se sladili. Pak jsme vyrazili. Měli jsme domluveno 28 měst a 35 show.

Mezi městy jsme cestovali autobusem, vlakem, rychlovlakem a několikrát dokonce i letadlem. Čína je obrovská a cestování zabralo pravidelně i osm hodin. Bylo to, jako bys jeden den vystupovala v Londýně, druhý na Sicílii a pak v Egyptě. Na jednom místě jsme zůstali maximálně 2-3 dny.

Kromě večerních show, jsme měli skoro každý den několikahodinové tréninky a ukázkové vystoupení na různých akcích a v obchodních centrech. Sem tam jsme měli i day off, který jsme využili k odpočinku, procházkám a výletům po okolí.

Velký zážitek bylo vždy jídlo. Jedli jsme všichni společně nebo ve větších skupinkách u kulatého otočného stolu. Na tento stůl nám přinesli nejrůznější pokrmy a my jsme takto hodovali klidně dvě hodiny. Sdíleli jsme nejen jídlo, ale i zážitky, zkušenosti a příběhy, a k tomu jsme pili horkou vodu. Jednou jsem dokonce vyzkoušela sníst i housenku.

Několikrát jsme byli i na „asijském barbecue“. V restauraci jsme si nabrali syrové jídlo (ryby, maso a zeleninu) a u stolu jsme si to na ohýnku opekli. Byl to nevšední zážitek.

Zažili jsme i spoustu čínských party, kde jsme tancovali až do rána. Specialitou bylo, že jsme si vždy museli koupit stůl, který byl po celou dobu párty náš. Dostali jsme tam ale kompletní občerstvení – pití i pochutiny.

Sranda byla domluvit se. Anglicky nikdo moc neuměl a tak cestování taxíkem nebo městskou hromadnou dopravou mimo naši skupinu, byl vždy risk s nejistým výsledkem. V restauraci jsme si vybírali dvěma způsoby. Buď jsme měli před připravené fotky Coca Coly a kuřete v telefonu nebo jsme s číšníkem chodili po restauraci a ukazovali na talíř jiných hostů, kteří jedli, co bychom chtěli.

Všude jsme byli za exoty a lidé si nás často fotili. Nikdy jsme se ale nedostali do žádných potíží. Naopak. V jedné restauraci po nás dokonce majitel nechtěl zaplatit útratu, protože jsme byli pro ně návštěva z daleka.

Čínští organizátoři nás hýčkali a jednou nám dokonce zařídili ubytování v Hiltonu a také v Sofitelu. Nezapomenu na jejich úžasné snídaně.

Čína mě ale také překvapila různými, pro nás nepochopitelnými zvyky – například plivání a prdění. Lidi plivali a prděli všude. Venku, v autobuse, v taxíku, ve výtahu… A pár nehezkých vzpomínek mám i ze záchodů, kde jsem uklouzla na „nevím na čem, co bylo všude“.

Různorodých zážitků mám opravdu spoustu. Na pozadí se ale dělo mnohem víc. Bylo to po dlouhé době, kdy jsem nic neorganizovala, neřídila, nestarala se o celou skupinu, nic nevymýšlela a jen jsem byla. Stačilo přijít včas na sraz, být nalíčená a odtancovat. Nic víc nebylo potřeba.

Byla to velká změna oproti České republice, kde jsem vedla taneční školu, taneční skupinu a rozjížděla jsem podnikání ve financích. Za těch 10 týdnů jsem měla možnost mentálně si odpočinout a ponořit se více do sebe. Nebylo totiž nutné řešit cokoliv jiného, než sebe.

Měla jsem navíc skvělou podporu tanečních kamarádek, které mi ukazovali, že je něco mezi nebem a zemí. Ukazovaly mi také svou ženskou energii v praxi a já jsem se jim mohla bezpečně otevřít a mluvit s nimi naprosto o všem. 

V rámci tréninků jsme měli i několik hlubokých cvičení, kdy jsme si zrcadlili tanec ve dvojici, hráli tichou taneční poštu, ztvárnili tancem emoce nebo slova a pracovali jsme s vděčností a energií z hlediště. 

Vystupovali jsme opravdu v nejkrásnějších a největších divadlech. Viděly nás desetitisíce lidí. Celé to bylo neuvěřitelné a moc silné. Nehrálo to ale na noty ega, brkalo to na struny mé duše.

Nechci ještě zapomenout na jeden velký zážitek. Ve městě Wuhan jsme byli pozvaní na velkolepou show – The Han Show. Účinkovali tam nejlepší artisti, bývalí olympionici, kluci z Red Bullu a také bývalí artisti z Cirque du Soleil. 

Show byla dech beroucí. Všichni předvedli neskutečné výkony. Kostýmy, kulisy, choreografie – vše bylo originální. Pro představu – jedna část byla o artistickém výkonu ve výšce na hrazdě, kde byla žena zavěšená za cop. 

Hloubku měl i celý příběh, který ukazoval vývoj a rozdíl mezi tradicí a novou dobou. Závěr, kdy najednou všichni účinkující rychle chodili sem a tam po jevišti, v džínách a s mobilem v ruce, byl takový „wake up moment“.

Měli jsme možnost podívat se do zákulisí. Bylo to vícepodlažní kruhové divadlo, které bylo speciálně přizpůsobeno pouze pro tuto show. Každé patro mělo jinou barvu pro snazší orientaci. Byla tam tělocvična, posilovna, regenerační místnost i fyzioterapeut.

Ukazovali nám všechny rekvizity a jejich skladování, vysvětlovali nám osvětlení a ozvučení. Byli jsme i v kostymérně, kde měl každý svůj kostým a také fotku se vzorovým líčením. 

Artisti, kteří byli součástí, to měli jako práci na plný úvazek. Po jejich show jsme s nimi šli na večeři, abychom si mohli osobně povykládat o životě v Číně (mnozí z nich byli cizinci), o show, o přípravě a jejich budoucích plánech. Tak toto je úplně jiný život. Zamyslela jsem se, jaké by to bylo, kdyby…

Po polovině turné se atmosféra ve skupině změnila. Všichni jsme byli vyčerpaní a tréninky v den show už nikdo nechtěl. Bylo náročné mít celé dopoledne trénink, pak přípravy a večer show. Odrazilo se to na našich výkonech. Jediný, kdo měl odvahu to říct Lauren, jsem byla já. No… Nepatřila jsem pak zrovna mezi oblíbence.

Uvědomila jsem si na tom, jak je pro správného leadra důležité vnímat celou skupinu, naslouchat, ptát se, nesoudit odpovědi, být otevřený prosbám a komentářům, vidět „za oponu“ a číst z pohybu těla, neverbální komunikace a mimiky mezi ostatními. Leader přeci není jen o tom, že se drží stanoveného plánu, ale dokáže rozlišit jemnou hranici mezi motivačním „to zvládneme“ a skutečnou potřebou odpočinku pro větší efektivitu a výkonnost celého týmu.

Do Číny jsem jela se záměrem něco zažít, načerpat a ujasnit si další směr v životě. 10 týdnů není moc, ale zároveň dost na to, aby něco uvnitř proběhlo.

ZMĚNILA JSEM SE. Víc jsem se ponořila do sebe, do své hloubky. Odhodila jsem pár masek, uklidnila jsem své ego a více jsem procitla. Stala jsem se otevřenější, jemnější, empatičtější, pozitivnější, citlivější a vnímavější ženou. 

Měla jsem i jasnější vizi o svém životě po návratu domů. Bylo moc fajn, odpočinout si od veškeré organizace a věnovat se jen sobě. Zjistila jsem ale, že to není moje cesta. Byla to příjemná změna, ale já potřebuji mít vizi, organizovat, plánovat, vymýšlet a vést. 

Během turné jsem i Lauren několikrát říkala, že ji moc ráda s něčím pomůžu, ale nechtěla. S největší vděčností říkám, že být „jen tanečnicí“, pro mě bylo málo. V tu chvíli mi také došlo, že toto je má poslední zkušenost s Bellydance Evolution.

Před turné jsem také polemizovala o možnostech cestování s tancem. Měla jsem celkem dobře našlápnuto. Bylo více vidět i mé jméno díky Bellydance Evolution a už přišly první zahraniční nabídky. Ale po 10 týdnech, kdy jsem žila v jednom malém kufru, stále v pohybu a když jsem poslouchala příběhy artistů z divadla, uvědomila jsem si, že toto také není moje cesta.

Nechtěla jsem žít kočovný život a nemít žádný domov. Chtěla jsem mít zázemí a rodinu. Po návratu jsem se, posilněna o nové leaderovské dovednosti, začala více soustředit na mou základnu a chtěla jsem svou skupinu dostat co nejdál to půjde, než v dalších letech budu mít muže, domov a děti.

Konec turné byl velmi emotivní, protože to, co jsme tam zažili každá jedna z nás, mělo velký dopad na naše životy. V letadle jsme s mou kamarádkou plakaly. Dokonce i letuška se přišla ujistit, že je vše v pořádku. Bylo to jednoduše tolik emocí, které jsme zpracovávali pláčem.

Pamatuji si, jak jsem se bála, že když se vrátím domů a zabřednu do svého starého života, moje velká osobnostní změna zmizí. Dnes chápu ten strach, ale tato změna byla opravdu TA změna, která je trvalá. Po Číně jsem byla jiný člověk. Nebo spíš – konečně jsem to začala být DOOPRAVDY JÁ.

Vraceli jsme se v červnu. Léto jsem si užila stále ještě opojená a na podzim kolem mých narozenin se pomalinku začala plížit má další velká životní zkouška, kde úzkost hrála minoritní roli.

Bylo to jako nadechnout se nového vzduchu, ale zároveň cítit, že ten pravý test toho, co jsem si odnesla, mě teprve čeká. Nedivím se tomu. Byla jsem jiným člověkem, než když jsem odjížděla – a věděla jsem to. Bylo jen otázkou času, kdy mě život zastaví a postaví před zkoušku, abych si to skutečně ověřila. Už jsem na to totiž byla připravená. 

Tento příběh není jen o tanci a cestování. Je o tom, jak ti život může dát víc, než sis kdy troufla přát – ale jinak, než bys čekala. A co si z mého příběhu můžeš odnést? Mám pro tebe šest vhledů, které stojí za zamyšlení.

1. To, co se zdá jako konečný cíl, může být jen začátek. Někdy máme pocit, že jsme došli na konec – a až pak zjistíme, že právě tady začíná něco nového.
2. Ne všechny splněné sny jsou ty, které chceš žít napořád. Někdy si myslíme, že jdeme za konečným cílem, ale když se dostaneme na vrchol, zjistíme, že je to jen další křižovatka. A to je v pořádku.
3. Když necháš život plynout, můžeš objevit nový rozměr sebe. Stačí na chvíli nemít vše pod kontrolou a jen být. A v tom „jen být“ se začne odkrývat, co je doopravdy tvoje.
4. Někdy až odstup od každodenního života ukáže, co je pro tebe skutečně důležité. Když na chvíli vyjdeš ze svého zaběhnutého prostředí, zjistíš, co ti chybí, co tě naplňuje a co už do tvého života nepatří.
5. Velké změny neodstartují jen zážitky, ale také lidé, které na té cestě potkáš. Člověk se neproměňuje jen tím, co prožije, ale i tím, koho má vedle sebe. Sdílení, podpora, inspirace – právě to tě formuje v to, kým jsi, a kým se můžeš stát.
6. Tělo ví víc než mysl přizná. Když mu dáš prostor, ukáže ti, kde jsi v rovnováze, a kde naopak ztrácíš energii. Skrze pohyb, tanec nebo prosté zastavení, si můžeš uvědomit pravdy, které mysl dlouho ignorovala.

Kdy jsi naposledy zjistila, že jdeš jinou cestou, než jsi plánovala – a bylo to nakonec to nejlepší, co se mohlo stát?